Ztracené bednění (někdy též zabudované bednění) je v obecném smyslu forma pro uložení čerstvého betonu v podobě tvárnice. Ne vždy je ale používána právě ve spojení s betonem. Její využití je širší a sahá od zpevňování svahu či osazování zelení až po tvorbu stropů (ty mají díky dutinám nižší hmotnost). Hlavní aplikací ztraceného bednění je nicméně tvorba nosných i nenosných zdí a základů staveb. Co je o něm potom třeba vědět před tím, než se pustíte do stavby?
Stavitelé si ztracené bednění oblíbili z mnoha důvodů. Mezi ty patří určitě jednoduchá a rychlá montáž, neboť tvárnice bývají vybaveny systémem pero-drážka, díky kterému do sebe jednotlivé elementy automaticky zapadají. Tento systém navíc zajišťuje, že se vůči sobě jednotlivé tvárnice neposouvají a celá konstrukce drží tvar. Po sestavení konstrukce následuje armování a její prolévání betonem (obvykle maximálně čtyři vrstvy). Díky tomu, že tvárnice zůstávají součástí stavby a na rozdíl od klasického bednění se neodstraňují, je potřebné množství betonu menší právě o jejich vlastní hmotu a objem. Dochází tedy i k úspoře materiálu.
Prvky ztraceného bednění by měly splňovat vlastnosti jako je vysoká pevnost, odolnost vůči požáru i mrazu, nízká nasákavost a také kvalitní zpracování (jednotlivé tvárnice musí být rozměrově a tvarově stejné). Tvárnice mohou mít další užitečné prvky, jako je dělící komora pro snadnou tvorbu polovičního prvku. Při stavbě základů je potom třeba pomyslet na to, že ztracené bednění se zakládá do vrstvy betonu o síle alespoň deset centimetrů.
Plánujete-li i vy v blízké době realizaci nové stavby, velmi pravděpodobně se se ztraceným bedněním brzy setkáte osobně. Jedná se o moderní způsob umožňující snadné a rychlé zakládání staveb a jeho výhody z něj dělají první volbu většiny stavitelů.